Smrt blízkého člověka je jednou z nejtěžších událostí v životě. Církev nabízí pozůstalým možnost důstojného rozloučení se zemřelým. Jádrem pohřebních bohoslužeb je ujištění o Boží milosti a Kristově vzkříšení, z něhož plyne naděje odpuštění hříchů a věčného života v Boží blízkosti. Při bohoslužbách zaznívá také připomenutí života zesnulého a jeho odevzdání Pánu Bohu.
Pohřeb je příležitostí sdílet zármutek a pláč, ale i vděčnost a naději v širším společenství. Sílící tendence nekonat žádnou veřejnou formu rozloučení se zemřelým nepomůže vyhnout se bolesti ani se vyrovnat se ztrátou. Veřejné a společné rozloučení může pomoci přijmout skutečnost smrti, současně mohou pozůstalí najít ve společenství lidskou blízkost i podporu.
Pohřeb se koná v kostele, na hřbitově, v obřadní síni nebo v krematoriu, podle místních podmínek a zvyklostí. Je vhodné, aby pozůstalí přišli nejprve za kazatelem a domluvili s ním datum, podobu a místo pohřbu, případně obsah smutečního oznámení, a teprve potom dojednali vše ostatní s pohřební službou. Kazatel pozůstalým také nabídne setkání před pohřbem, při kterém je možné hlouběji hovořit o zesnulém, o nastalé ztrátě, o naději, kterou lze nalézt u Boha. Také v těžké době po pohřbu může kazatel podle potřeby a situace doprovázet pozůstalé v jejich zármutku.
